Omezující opatření neboli „sankce“ jsou nezbytným nástrojem společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU (SZBP). EU je používá jako součást integrovaného a komplexního politického přístupu, jenž zahrnuje politický dialog, doplňkovou činnost a využívání dalších nástrojů, které má k dispozici.

Hlavní cíle při přijímání sankcí

  • chránit hodnoty, základní zájmy a bezpečnost EU,
  • zachovávat mír,
  • upevňovat a podporovat demokracii, právní stát, lidská práva a zásady mezinárodního práva,
  • předcházet konfliktům a posilovat mezinárodní bezpečnost.

Sankce jsou ukládány v zájmu prosazování cílů SZBP za účelem dosažení změny v politice nebo chování dotčených subjektů. Mohou být namířeny proti:

  • vládám zemí, které nejsou členy EU, z důvodu jejich politik,
  • subjektům (společnostem), které poskytují prostředky k provádění dotčených politik,
  • skupinám nebo organizacím, například proti teroristickým skupinám,
  • osobám, které podporují dotčené politiky, podílí se na teroristické činnosti atd.

Omezující opatření jsou stanovována tak, aby byly minimalizovány nepříznivé důsledky pro ty, kdo nenesou odpovědnost za politiky nebo činnosti, jež vedly k přijetí sankcí. EU se zejména snaží minimalizovat důsledky pro místní civilní obyvatelstvo či pro legitimní činnosti prováděné v dotčené zemi nebo s touto zemí.

Veškerá omezující opatření přijímaná EU jsou plně v souladu se závazky podle mezinárodního práva, včetně závazků, které se týkají lidských práv a základních svobod.

Pokyny k omezujícím opatřením

V roce 2004 schválil Politický a bezpečnostní výbor některé základní zásady pro:

  • používání sankcí,
  • jejich provádění,
  • způsob měření a kontrolu jejich dopadu.

Tyto základní zásady jsou obsaženy v „pokynech pro provádění a vyhodnocování omezujících opatření“, které Rada přijala poprvé v roce 2003 a následně je přezkoumala a aktualizovala v letech 2005, 2009 a 2012.