Juky

Cestu jí zastoupila stonožka.

„Stát! Copak si přeješ?“ otázala se Běla, strážkyně Lucerny.

„No, víš... Je nutné svolat všechny kapitány. Musejí se přestat hádat, jinak z toho bude válka.“

„Válka?!“ roztřásla se Běla. „Okamžitě vyšlu signál k zasedání Rady kapitánů!“

Ze všech sil zafoukala do zvláštního rohu vyrobeného z listů: „TRADÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“

Roh se rozezněl tak hlasitě, že to bylo slyšet po celém lese.

V dálce se objevili Fanda, Míla a Lála.

„No ne, Bělo!“ volal Fanda na stonožku. „Jak je to dávno? Tuhle trumpetu jsem naposledy slyšel ještě jako mrně s babičkou!“

„Co tady všichni děláte?“ vykřikla překvapeně Juky.

„To je mi ale otázka. Když zaslechneme Bělin signál, musíme se všichni okamžitě dostavit k Lucerně – to je pravidlo,“ vysvětlovala jí Lála povýšeným tónem.

„Takže vy jste všichni věděli, že se tu můžeme setkat a promluvit si, a nikoho to doteď nenapadlo?!“ vyhrkla Juky.

„Na svoji obhajobu musím podotknout,“ řekla Lála, „že se velice těžko diskutuje s mlokem, který má v hlavě vygumováno a zničil mi spižírnu.“

„Vygumováno?! Měla by sis zamést před vlastním prahem – podle tebe všechny dobroty, které v našem lese rostou, patří jenom tobě!“ odsekl naštvaně Fanda.

„Přesně, máš se za královnu celého lesa, ty jeden červe!“ přisadila si rozzlobeně Míla.

Juky z toho zase začínala bolet tykadla. Přišla jí však na mysl Vědubova slova: „I když jeden s druhým nesouhlasíte, musíte se naučit vzájemně si naslouchat.“ A tak sebrala všechnu kuráž a promluvila k ostatním.

„Kamarádi, utište se,“ řekla. „Každého z nás něco rozčiluje, každý se bojíme, jak zvládneme zimu a jestli nám nedojde jídlo, každý si děláme starosti o zvířátka svého druhu... Musíme ale táhnout za jeden provaz.

Lucerna je neobyčejné místo. Právě tady naši prarodiče uzavřeli mír. Až vstoupíme dovnitř, jeden po druhém řekneme, co máme na srdci, a ostatní budou naslouchat.“

Juky hovořila tak přesvědčivě, že se ostatní kapitáni nezmohli na slovo. Běla otevřela vchod do Lucerny.

„Kdo se hlásí o slovo jako první?“ zeptala se Juky.

„Já, já!“ ozval se nedočkavě Fanda. „No tak já jsem včera ráno zjistil, že mi zmizely sklenice s marmeládou. Pátral jsem všude možně, jestli po sobě zloděj nenechal nějakou stopu, a ucítil jsem z hlíny vůni něčeho sladkého. Tak jsem hrabal a hrabal, až jsem se propadl do Láliny spíže plné dobrot.“

„Jenže já jsem ti žádnou marmeládu neukradla!“ ohradila se Lála. „Zato tys mi zničil spíž! Chceš to snad popřít?“

Mlok už se nadechoval k odpovědi, ale Juky ho zarazila.

„Chvilku strpení, Fando, teď by měla dostat slovo Míla.“

Všichni upřeli zraky na žlunu. Od chvíle, kdy vstoupili do Lucerny, Míla ani nepípla.

„No tedy... Ehm, jak bych to... Vlastně jsem to byla já.“

„Cože?!“ vykřikl Fanda.

„Bez dovolení jsem si vzala z tvých zásob pár sklenic s marmeládou,“ přiznala se Míla.

„Ale proč?“ zeptala se Juky.

„Abych zachránila své mladé,“ vysvětlovala Míla. „Na žluním území už nemáme dost jídla. Jestli moje mláďata nedostanou nic k jídlu, letošní zimu nepřežijí.“

V Lucerně zavládlo dlouhé mlčení.

Zeptala se tedy: „Jinými slovy navrhuješ, ať dáme dohromady naše území a zásoby? Protože tím všichni jenom získáme?“

„Přesně tak!“ zvolala Míla. „Musíme se sjednotit!“

„A co kdyby všechny druhy zvířátek rovnou vytvořily unii?“ navrhl Fanda nadšeně. „Budeme jedna parta a všichni si společně slíbíme, že si budeme navzájem pomáhat!“

„Ano!“ zvolala Juky. „To je skvělý nápad – a pan Věduba si to takhle taky přeje. Mohli bychom tomu říkat Lesní unie!“

Všichni kapitáni začali bouřlivě tleskat.

Lucerna se náhle rozzářila gejzírem barev. Do jejího středu se pomalu snesl dubový list.

„Ať na tomhle listu každý zanechá svůj otisk. Tím se stane členem Lesní unie,“ vyhlásila Lála.

„Počkat! Co když někdo z nás přestane ten společný slib dodržovat?“ zeptala se Míla.

„Nebo když se začneme zase hádat?“ přidal se Fanda.

Lucernou se začalo ozývat pochybovačné brblání. Světlo zesláblo.

„Pokud k tomu dojde, znovu se tady sejdeme a najdeme řešení,“ prohlásila Juky. „Když se na něčem společně dohodneme, musíme se tím všichni řídit. To je základní pravidlo.“

Ostatní zvířátka s tím souhlasila. Lucerna začala znovu zářit.

Náhle se rozzářil i dubový list a vznesl se do výše. Za chvíli zmizel kdesi mezi hvězdami. Kapitáni vyběhli ven, zvědavě se rozhlédli a zjistili, že tatáž jasná záře prostupuje celým lesem.

„Jůůů!“ vydechli jednohlasně a objali se kolem ramen.

„Když jsme spolu, tak prostě všichni záříme!“ usmála se Juky na své kamarády, které měla hrozně moc ráda.

A uvědomila si, že ji přestala bolet tykadla.

Vtom se ozval malinko ukřivděný hlásek:

„A co já? Na mě jste nepomysleli?“ vmísila se mezi ně strážkyně Běla. „My stonožky chceme taky patřit do té vaší unie!“