Časová osa – Historie SZP

Cílem reformy SZP po roce 2020 je zavést nový strategický přístup, který členským státům poskytne autonomii při sestavování strategických plánů na základě jejich potřeb a v souladu s celounijními cíli. To znamená, že opatření na vnitrostátní úrovni mohou být lépe zacílena na místní specifika, aniž by tím byla ohrožena celková „společná“ povaha zemědělské politiky.

S ohledem na rostoucí obavy veřejnosti v souvislosti s výzvami spojenými se změnou klimatu a životním prostředím klade nová SZP zvláštní důraz na ekologické požadavky. Financování je stejně jako v minulosti podmíněno dodržováním právních předpisů EU v oblasti životního prostředí a klimatu. Reforma kromě toho zavádí nejrůznější odměny za ekologičtější postupy, a to jak v rámci přímých plateb (díky novému druhu podpory na ekologická opatření – tzv. ekorežimům), tak v rámci rozvoje venkova.

Menší zemědělské podniky a mladí zemědělci jsou navíc považováni za prioritní příjemce přímých plateb. SZP také poprvé obsahuje závazek chránit práva pracovníků.

• Společná zemědělská politika na období 2023–2027 (souvislosti)

S novým tisíciletím přišly také nové výzvy pro SZP. Jejím úkolem bylo nyní nejen nasytit společnost a zajistit její prosperitu, ale také řešit nové otázky, jako jsou změna klimatu, dobré životní podmínky zvířat, bezpečnost potravin a udržitelné využívání přírodních zdrojů.

Reforma z roku 2013 se pokusila reagovat na tyto požadavky zavedením:

• ekologizace plateb ve snaze dosáhnout větší udržitelnosti zemědělství,
• spravedlivějšího rozdělování podpory a omezením rozpočtu pro velké zemědělské podniky,
• dodatečné podpory pro menší zemědělské podniky prostřednictvím lepšího zacílení podpory příjmů,
• pobídek pro mladé lidi s cílem vzbudit v nich zájem o kariéru v zemědělství.

Reforma dále posílila výdaje na projekty v oblasti rozvoje venkova.

Jednalo se o vůbec první reformu SZP, která probíhala v rámci řádného legislativního postupu zavedeného Lisabonskou smlouvou, při němž Rada sdílí na stejné úrovni legislativní pravomoci s Evropským parlamentem.

• Reforma společné zemědělské politiky po roce 2013 (archiv)

Po téměř 40 letech činil rozpočet SZP stále téměř 50 % celkového rozpočtu EU, a přitom zemědělství poskytovalo méně příležitostí k vytváření nových pracovních míst než jiná odvětví na vzestupu, zejména odvětví služeb.

V této souvislosti a ve spojitosti s budoucím rozšířením v roce 2004 posloužil nový program Agenda 2000 k vytvoření druhého pilíře SZP věnovaného rozvoji venkova.

Agenda 2000 nabídla komplexnější přístup k zemědělství a rozvoji venkova s cílem zvýšit konkurenceschopnost zemědělství a zajistit ve venkovských oblastech alternativní zdroje příjmů a silnější sociální soudržnost.

V roce 1992 byla přijata první rozsáhlá reforma SZP, jejímž cílem bylo snížit celkový rozpočet a upustit od neomezených zaručených cen. SZP se posunula od systému podpory trhu k systému přímé podpory příjmů pro zemědělce a zahrnovala jejich nové povinnosti v oblasti ochrany životního prostředí a pobídky ke zlepšování kvality potravin.

Přímé platby pro zemědělce byly zavedeny vůbec poprvé, a to na základě plochy obdělávané půdy nebo počtu kusů hospodářských zvířat.

V průběhu 70. a začátkem 80. let začala zemědělská produkce převyšovat poptávku. Vznikaly tak přebytky, které vstoupily do povědomí jako „hory másla“ a „jezera mléka“. Potraviny se v důsledku toho buď vyhazovaly, nebo prodávaly na světových trzích za mnohem nižší ceny.

Aby se předešlo nadměrným propadům v příjmech zemědělců, zavedla EU v roce 1984 pro produkty jako mléko systém kvót ve snaze omezit nadprodukci a řídit nabídku. Každý producent obdržel kvótu odpovídající množství potravin, které směl vyprodukovat. Zemědělci, kteří kvótu překročili, museli platit odvody.

Současně se stupňoval tlak ze strany vnějších hráčů, kteří obviňovali Evropská společenství z přehnaného protekcionismu a volali po liberalizaci trhu.

V průběhu let se produkce a dostupnost potravin zvýšila. Příjmy zemědělců však stagnovaly, a to navzdory podpoře, které se jim prostřednictvím společné zemědělské politiky dostávalo.

Sicco Mansholt, tehdejší evropský komisař pro zemědělství, z této situace vyvodil, že příčinou nerovnováhy na trhu může být nadprodukce a cenová podpora.

Navrhl proto rozsáhlou modernizaci zemědělského odvětví ve snaze zvýšit životní úroveň zemědělců a zamezit narušování trhu.

Cílem Mansholtova plánu, této vůbec první reformy SZP, bylo:

• optimalizovat plochu obdělávané zemědělské půdy,
• slučovat zemědělské podniky do větších jednotek.

S ohledem na ničivé důsledky II. světové války učinila Evropa rozhodné kroky směrem k mírové a společné budoucnosti.

V zájmu obnovení sociálních a hospodářských struktur zahájilo šest zakládajících zemí tehdejších Evropských společenství dialog o společném přístupu k zemědělství. Odvětví zemědělství hrálo v poválečném evropském hospodářství významnou roli, přestože se vyznačovalo:

• nízkou úrovní produkce potravin, částečně v důsledku válečných útrap,
• příjmy zemědělců, které byly mnohem nižší než v ostatních odvětvích,
• potřebou poskytnout snadný přístup k potravinám a zvýšit produktivitu,
• neharmonizovanými vnitrostátními zemědělskými politikami, což vytvářelo rozdíly v podmínkách hospodářské soutěže.

SZP byla zavedena v roce 1962 a její cíle byly následující:

• zvýšit produktivitu zemědělství,
• zajišťovat pro zemědělce odpovídající životní úroveň,
• zajistit plynulé zásobování,
• stabilizovat trhy,
• vytvořit bezpečný dodavatelský řetězec nabízející rozumné ceny,
• harmonizovat pravidla hospodářské soutěže ve všech zemích.

Pro dosažení těchto cílů byl zaveden ekonomický systém cenové a tržní podpory. Tento mechanismus poskytoval zemědělcům záruku na cenu za jejich produkty, zavedl tarify za vnější produkty a státní intervence pro případ poklesu tržních cen. Zemědělci dostávali podporu na základě celkové úrovně produkce.

• Konsolidované znění Smlouvy o fungování EU: hlava III, články 38–44 věnované zemědělství a rybolovu