Přistoupení k eurozóně

Vstup do eurozóny znamená připojení se k druhé největší rezervní měně na světě a k druhé nejobchodovanější měně.

Pro přijetí eura musí země splnit kritéria stanovená v Maastrichtské smlouvě z roku 1992, která se běžně označují jako „maastrichtská kritéria“.

Tyto ekonomické a právní požadavky byly stanoveny s cílem zajistit, aby byly členské státy připraveny euro přijmout a bez problémů v eurozóně fungovat.

Poslední zemí, která vstoupila do eurozóny a zavede společnou měnu od 1. ledna 2026, je Bulharsko.

Mezinárodní úloha eura

Ustanovení o výjimce

Všechny členské státy EU jsou v zásadě povinny zavést euro, jakmile splňují konvergenční kritéria. Jedinou výjimkou je Dánsko, na které se ve Smlouvách EU vztahuje tzv. „doložka o neúčasti“, díky níž má tato země výjimku z povinnosti přijmout euro.

Dánsko však může o členství v eurozóně požádat, pokud se k tomu v budoucnu rozhodne.

_{Podmínky přistoupení}

Aby se mohly země EU stát členy eurozóny, musí splnit konkrétní podmínky:

hospodářská konvergenční kritéria,
sbližování právních předpisů.

Hospodářská konvergenční kritéria

cenová stabilita

udržitelná úroková sazba

udržitelné veřejné finance

stabilní směnné kurzy

Cenová stabilita

Země musí vykazovat dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu s průměrnou mírou inflace (měřenou v průběhu jednoho roku), jež nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míru inflace tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků.

Zdravé a udržitelné veřejné finance

plánovaný nebo skutečný schodek veřejných financí by neměl překročit 3 % HDP,
míra veřejného zadlužení by neměla být vyšší než 60 % HDP.

Dlouhodobé úrokové sazby pro posouzení stálosti konvergence

Průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba země by neměla úrokovou sazbu tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků, překračovat o více než 2 procentní body.

Stabilita směnného kurzu prokazující, že ekonomika je schopna odolat kolísání měny

Země se musí alespoň po dobu dvou let účastnit mechanismu směnných kurzů (ERM II):

aniž by došlo k výrazným odchylkám od centrální parity v ERM II,
aniž by došlo k devalvaci dvoustranné centrální parity měny vůči euru.

Účelem mechanismu směnných kurzů (ERM II) je prokázat, že ekonomika dané země je schopna řádně fungovat, aniž by docházelo k nadměrnému kolísání měny.

Vstoupí-li země mimo eurozónu do systému ERM II, je jeho národní měna navázána na euro prostřednictvím centrální parity, která je dohodnuta s členskými státy eurozóny, zeměmi mimo eurozónu, které se ERM II již účastní, a ECB se zapojením Komise. Tato měna může následně kolísat ve standardním rozmezí 15 % nad nebo pod touto dohodnutou centrální paritou.

Vzhledem k tomu, že ERM II je podmínkou pro zavedení eura, očekává se, že se k němu v určité fázi připojí všechny členské státy mimo eurozónu s výjimkou Dánska.

Od roku 2018 by měly země, které se chtějí připojit k ERM II, rovněž navázat úzkou spolupráci s jednotným mechanismem dohledu Evropské centrální banky a plnit specifické politické závazky.

Sbližování právních předpisů

Země, které se chtějí stát členy eurozóny, musejí rovněž zajistit, aby jejich vnitrostátní právní předpisy byly slučitelné se Smlouvou a se statutem Evropského systému centrálních bank (ESCB) a ECB.

Smlouva a statut stanoví nezávislost centrálních bank.

Hodnocení připravenosti země – konvergenční zprávy

Evropská centrální banka (ECB) a Evropská komise alespoň jednou za dva roky vyhodnocují, zda členské státy mimo eurozónu („státy, na které se vztahuje výjimka“) splňují konvergenční kritéria, a jsou tak připraveny zavést euro. Obě instituce vydávají svoji konvergenční zprávu obsahující závěry tohoto hodnocení.

Tyto zprávy jsou předloženy Radě EU k posouzení a případnému přijetí následných rozhodnutí.

ECB a Komise mohou tuto zprávu vypracovat také kdykoliv na žádost země mimo eurozónu, která chce do eurozóny vstoupit.

Rozhodnutí o zavedení eura

O tom, zda určitá země může zavést euro, rozhoduje Rada EU.

Rada takové rozhodnutí přijme:

na návrh Komise,
po obdržení doporučení členských států eurozóny,
po konzultaci s Evropským parlamentem,
po projednání v Evropské radě.

Konečné rozhodnutí přijímají všechny členské státy EU. V právních předpisech EU je tento postup označován jako „zrušení výjimky“.

Stanovení směnného kurzu

Rada EU dále neodvolatelně stanoví přepočítací koeficient, podle něhož euro nahradí měnu daného členského státu.

Rada toto rozhodnutí přijímá na návrh Komise a po konzultaci s Evropskou centrální bankou.

Rozhodnutí přijímají členské státy eurozóny a země, která má euro zavést, na základě jednomyslného hlasování v Radě.

Úloha členských států eurozóny

Země eurozóny předkládají Radě EU doporučení ohledně připravenosti konkrétní země na zavedení eura.

Členské státy eurozóny musí doporučení vydat do šesti měsíců od data, kdy Rada obdrží návrh Komise na zavedení eura v určitém členském státě.

Toto doporučení musí být přijato kvalifikovanou většinou členů zastupujících členské státy eurozóny.

Povinnosti v případě přistoupení

S přijetím eura jsou spojeny tyto aspekty:

trvalé stanovení směnného kurzu mezi národní měnou a eurem,
přenesení odpovědnosti za měnovou politiku na Evropskou centrální banku,
očekává se, že členské státy se budou podílet na koordinovaném řízení krizí, včetně poskytování finanční pomoci jiným zemím eurozóny v případě potřeby, aby byla zajištěna stabilita,
vlády by měly informovat a vzdělávat své občany o změnách spojených se vstupem do eurozóny, včetně důsledků pro každodenní život, přínosů a souvisejících výzev,
užší koordinace vnitrostátních rozpočtových politik. V říjnu každého roku předkládají členské státy eurozóny Komisi k posouzení své návrhy rozpočtových plánů na následující rok. Pokud členské státy eurozóny nesplní kritéria týkající se zdravých a udržitelných veřejných financí, mohou jim být uloženy sankce.

Jak vstoupit do eurozóny